ZPÁTKY A SPRÁVNĚ

Nikdy jsem to snad neudělala, ale teď se to nabízí. Musím vás pozdravit!
Ahojte!
Jsem fakt strašně ráda, že se zase „vidíme“. Ani nevíte, jak mi to chybí. A trošku doufám, že já vám chybím taky.
Dost mě mrzí, že tento rok nebyl úplně obsahově pro blog tak plnej, jak to bývalo dřív, ale všechno vám řeknu. Řeknu vám, co za tím bylo a proč a jak to plánuju do budoucna.

Ze začátku existence tohoto blogu (2014!) jsem věděla, že tohle není pro mě jen zábava, ale že je to jakási forma mě samotné.
Mé existence.
Proto jsem jej začala stavět na recenzích brněnských kaváren, protože kafe a psaní? Pod to se podepíšu.
Postupně se ale blog začal víc měnit na „deníčkovej“ systém, protože čtenáře, vás, zajímalo, co pod tím vším je, co ještě ode mě lze čekat, kdo jsem a jakým směrem jdu. Takže kromě recenzí na kavárny tu byly recenze na všechno, co mě zajímalo nebo nějak oslovilo a díky tomu začaly probíhat i první spolupráce. O což mi i šlo.

Tento režim se držel hodně dlouho, respektive ho tu mám pořád, ale když jsem konečně pak přišla na to, co chci v životě dělat, předělala jsem ryze ryzí blog na stránky, kde najdete všechno, co dělám a co nabízím pro ostatní.
Blog byl ale vždy hlavní výplň stránek.

Díky tomu jsem mohla dělat to, co mě baví. Aspoň na nějakou dobu.
Vlivem povinností, který ti život připraví jsem po čase přestala mít na tyhle věci čas a všechno, co jsem dělala, jak pro vás, tak pro různý klienty, jsem musela dělat ve volným čase, kterej je pro mě svatej a občas jsem prostě dělala nějakou zakázku až moc dlouho, byla vyčerpaná a nedávalo mi to bohužel už to, co já prostě potřebuju. Takže jsem musela ubrat.
Tohle ubrání mi ale tak moc škodí, že jsem teď, po asi dvou letech došla k závěru, že je čas se vrátit. Já jsem toto věděla teda už ze začátku, ale musela jsem se přeprogramovat na všechny ty věci, který se po mě chtěli, protože bych to jinak nebyla schopná splnit, ale teď?
Teď se musím zachránit.

Čeká mě, i vás, redesign těchto stránek. Nepůjde ale čistě jen o vzhled, budu překopávat základní kartu a základní myšlenku. Ještě nemám v hlavě úplnej obraz toho, jak chci, aby to vypadalo a fungovalo, ale už se to tvoří, už se to formuje.
Plánuju to nejdřív tak za měsíc, takže do té doby se tu můžete pohybovat úplně stejně, jako vždycky.

Asi je ale důležitý říct, co mě k tomu vede, kromě toho, co jsem vypsala výše:

Měla jsem teď fakt hodně těžkej rok. Ještě furt mám, ale už pomalu cítím, že se to formuje jinak. Jinam. A pomohl mi chaos.
Dívný, já vím.
Vysvětlím: jsem člověk, co za každou cenu požaduje a vyžaduje klid. Klid je pro mě taková „denní nirvána“. Když mám klid, mám všechno a nic a to nic je stav, kdy ke mě všechno chodí, promlouvá. Když zahltím nic, když nemám klid, nejsem to já. Funguju v jakými módu „musíš“, kterej jsem se musela naučit, ale kterej mi škodí.
Jed.
Funguju už tak přes tři roky a celý to graduje. Jenže já, protože chci klid, tak jsem se to snažila zadusit. Což se daří, jasně, to umím, ale pak se to hromadí a najednou se dějou věci, který nechápeš, nerozumíš, nikdy tu nebyly a ty prostě nevíš, jak s něma naložit, protože jsi je nikdy ještě nezažila.
Takže depky. Fakt radikální a hluboký depky s úzkostnýma stavama.
Sesbírat poslední síly, to mi trvalo hodně dlouho. A děsně to bolelo. Nic takovýho jsem nezažila, vůbec.
Každopádně, i přes mou snahu zachovat si svůj klid, kterej vlastně už klid nebyl, jsem se podívala na ten chaos a pochopila, že nikdy nic velkýho, radikálního nemůže vzniknout bez chaosu.
Opustit komfortní zónu, to je, oč tu běží!

Doma jsem oznámila, že nemůžu žít tam, kde žijeme. Že rezidence, kterou jsme koupili před dvouma rokama, je pro mě přestupná stanice a nejsem tady spokojená.
Jakože náš obří byt je skvělej a na jednu stranu ho fakt miluju, ale moje srdce je jinde.
Moje srdce chce být venku jak jen to jde.
Chce být neustále v přírodě.
Chce být svobodný.
A tak prodáváme náš novej, luxusní, obří byt s brutálním potencionálem v super vesnici.

Když jsem tohle všechno řekla, jakoby se mi otevřel novej svět. Najednou mi další věci, který mě štvou a který „musím“ dělat, přestaly dávat smysl. Zcela. Protože proč? Protože tím mám něco, co jsem vlastně nikdy nechtěla.
Asi přišlo nějaký probuzení. Diky chaosu.
Probuzení o návratu k sobě. O tom se nenechat ovlivňovat, ale dělat a chtít to, co opravdu chci já a jít si za tím. A to je ono jo: nikdy jsem si nemyslela, že jsem člověk, kterej se nechá ovlivňovat. Vždycky jsem si šla za svým. No bullshit. Fakt divný brejle jsem měla. Brejle, který toužily po klidu a tak jsem si ho tvořila tam, kde to jen šlo, ale tím jsem pomalu dusila svou duši, která se teď drápe zpátky.

Aby ale moje duše byla šťastná, jako plně, bezpodmínečně, odcházím z práce.
Svou práci jsem musela přijmout právě k tomu, abych měla tady tu iluzi o životě, o štěstí. Aby přišlo tohle probuzení, protože to tak vesmír naplánoval. On ví moc dobře proč…
Mám strach, jasně. Tahle práce je na jednu stranu jistota, ale tahle jistota mi stojí mé psychické zdraví a nic pozitivního mi fakt (už) nepřináší.
A já se rozhodla, že už se nehodlám stresovat za něco, co mi nic nedává. To je vlastně brutální holej nesmysl, že? Proč by to někdo vlastně vůbec dělal..? Proč by se někdo vůbec vědomě ničil pro něco, co nechce?
Bože.

Tím se znovu dostávám k tomu, proč tyto stránky budu předělávat a jak. Díky tomu, že budu mít konečně čas, chci se vrátit ke své freelance cestě, aspoň částečně.
Z těchto stránek se stanou víc mé profi stránky. Mé portfolio. Blog tu ale zůstane, jen bude v samostatné záložce. O nic nepříjdete, to vůbec.
Pozvolna na tom začnu pracovat, možná bude aji nový logo, ale hlavně mi jde o to, abych z tohoto opět vybudovala sama sebe a uměla se ukázat.
Začala jsem nově i točit reels videa, teprve to zkouším, ale myslím, že se to tu taky ohřeje. Takže kromě grafiky, fotek, textů a nově i obrazů, tu budou i videa.

Abych řekla pravdu, stačí mi pouhá myšlenka na toto a moje duše mě tak hřeje, že mi tečou právě teď slzy! A tohle je, myslím, přesně ten pocit, kterej máš cítit, když děláš něco opravdu svýho, něco od srdce.

všechny fotky jsou moje

Přeju všem ztraceným duším, aby rychle našly svou cestu a stály si za/na ní. Abyste se nikdo nenechal ovlivňovat názorama, byť dobrejma, ostatních a šly si vždy za tím, co je vaše, co cítíte od srdce jen vy.
Chce to kuráž.
Chce to občas i zatnout zuby. Možná i trochu pláče. Ale aspoň budete vědět, pro co pláčete…

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.