NESMYSLY

ZABALILA JSEM TO

Čekala jsem na to hodně dlouho. Několik let. A doufala ještě dýl. Udělat krok do neznáma a přitom si bejt jistá.
Je čas.

Prvně vám ale musím říct, kde jsem vlastně přes 9 let bydlela. Byl to totiž můj domov s velkým D a já ho milovala.
Dům, ve kterým se náš byt nacházel, postavil manželův pradědeček někdy kolem roku 1930. Když pak na dům ve druhé světové válce spadla bomba, dům se musel zrekonstruovat. Tehdejší územní nařízení ale požadovalo, aby byly domy v ulici stejně vysoké, takže z nízkýho domečku, kde v zadním traktu byla i dílna, se stal nakonec dvoupatrový bytový dům o pěti bytech, jednom komerčním prostoru, dílně, zkušebně, asi čtyřech parkovacích stání a dvěma garážema. Sklepy, další dílny, kotelny a podkroví už ani nepočítám.

O další historii, jakože barák zabavili komouši, udělali si z pár bytů kanceláře a celá rodina tak musela žít v jednom bytě (zrovna v tom našem) psát nebudu. Ono je to sice děsně zajímavý, ale já detaily moc neznám, a tak nechci vařit z vody.

NÁŠ BÝVALEJ DOMOV
Bydleli jsme v prvním patře, v bytě o rozloze cca 85m2, 3+1. Dva pokoje na sever, dva na jih. Byl to takovej ten klasickej byt s vysokýma, až čtyřmetrovýma stropama, kastlovýma, dvoukřídlýma oknama a vrzajícíma parketama. Měli jsme garáž a parkovací stání ve dvoře a tama se prošlo dozadu do zahrady, kde jsem trávila všechny volný chvíle.
Když jsem do toho bytu přišla poprvé, okamžitě se mi zalíbil. Ze vstupních dveří vedla dlouhá, užší chodba, kde byly schody dolů a vidělo se tak vlastně na celou rozlohu bytu. Byla to zkrátka láska na první pohled a vždycky jsem tam ráda chodila ještě předtím, než zůstal náš a já se tam oficiálně nastěhovala.

Ale je čas se posunout…

Sice jsem náš byt milovala celým svým srdcem, polohou mi nevyhovoval. Byl umístěn do jedné z nejrušnějších ulic naší čtvrti, která nepatří zrovna mezi ty uklizený, čistý a klidný. Kompenzovala jsem to právě tou zahradou a skoro každej víkend jsme utíkali do lesů, načerpat trochu klidu a lepšího vzduchu.
Věděla jsem, že do budoucna tam nebudu chtít zůstat. Moje touha jít pryč narůstala každým rokem.

Je to asi tři roky, co se začalo řešit, že se celá nemovitost prodá. A až teď se to opravdu podařilo. Nic nebylo jistý do poslední chvíle. Ale vše dopadlo tak, jak má.

LESNÍ DÍTĚ NEBO PANIČKA Z PŘEDMĚSTÍ?
Paradoxní je, že jsem vždy toužila a stále toužím po jednoduchým životě. Po životě, kde bydlím v dřevěný chatě v jehličnatým lese, topím si dřevem, který si chodím se psem sbírat do lesa, kde po cestě slupnu nějakou tu divokou malinu, usínám za zvuku deště a neřeším materiální a městskej život.
Klidnej a jednoduchej život.
Tak ten mít nebudu. Nebo aspoň ne teď.
Čeká mě život v rezidentním bytě za moc peněz (o tom, co jsme koupili vám brzo už povím), s hypotékou na krku, která mě bude strašit každej měsíc a s takovýma vymoženostma, nad kterýma jsem nikdy ani neuvažovala.
Paradoxjaxviňa!
Ale o tom to je. Moje duše je stará a má ráda jednoduchost, ale je zasazená do moderního života a mně nezbejvá, než umět našlápnout i na tento led.

Napsat komentář