VELKÝ HOLKY NEPLÁČOU

Jak já bych chtěla být zase tím dítětem… 
Tím dítětem, který se každý ráno v 7 budilo se zalepenýma očima a s hroznou nechutí jít zase do té děsné budovy plné mých kamarádů a učitelů, jejichž pokyny jsem nechápala. Pak se po pár hodinách „únavy“ vrátit domu nasycená, o něco málo chytřejší a s touhou jít ven, kde jsem lezla po stromech, jezdila na kole, klouzala se po skluzavce, hrála si na policajty a zloděje, jezdila na bruslích a vymýšlela všelijaký lumpárny. 
Neměla jsem starosti. Jediná starost bylo udělat si úkoly.
I přes to všechno jsem byla vlastně nespokojená.
Proč?
Chtěla jsem být dospělá!
Hrozně mě rozčilovalo poslouchat mamku. 
Nevěděla jsem, proč musím být doma do šesti, když Kristýnka může být venku až do sedmi! Nevěděla jsem, proč nemám lézt po žebříku, když tam zrovna nikdo není, nebo proč nemám strkat ruce do pusy, když jsem někde venku.
Rozčilovalo mě, že se někdo rozhodoval za mě a já se měla podřizovat. Taky mě štvalo, když mi někdo řekl, že to nemůžu pochopit, protože jsem na to ještě malá, nebo že až vyrostu, tak to všechno pochopím.
Jako příklad jsem nechápala, proč dospělý nadávají, že musí chodit do práce. Přišlo mi to totiž strašně úžasný někam chodit, něco dělat (= to, co je baví) a ještě za to brát peníze.



No, takže jsem dospěla, všechno jsem do posledního puntíku pochopila a musím říct, že po prvních pěti dnech strávených v práci – v opravdové práci, kde musíte být 8 hodin denně, kde máte obrovskou zodpovědnost a ještě si musíte pro svůj vlastní klid duševně i povahově sednout s kolegama – si musím každej den říct „achjo, zase do práce“.



Studujte dokud to jde, páč kdybych to věděla, jaký to doopravdy je, tak bych se snažila dostat na nějakou vejšku a zuby nehty bych se tam pak držela. Přestala bych nadávat, že musím do školy a začala bych se tam i těšit. Když si jen vzpomenu, jak moc dobře jsem se na škole měla, co všechno jsem mohla dělat, kolik možností jsem měla a jak jsem se mohla zdokonalovat, tak se vážně mám chuť jít odstřelit. 
Ve škole jsem žila, v práci přežívám. 
Není tam vůbec čas žít, tam se opravdu jen pracuje.
Jsem opravdu ráda, že něco mám a můžu něco zkusit, někde být, něco zažívat, setkávat se s lidma, něco řešit a vyřešit a tak, ale … není to ono a já to vím.
Nezbývá než zatnout zuby, těšit se na výplatu a na věci, který si díky ní budu moct koupit, vydržet nějakou dobu a pak to bude dobrý.
Jak to vím?
Já totiž věřím .)
Hezkou neděli všem. 

MOHLO BY SE TI TAKY LÍBIT

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *