NESMYSLY,  ŽIVOTNÍ STYL

TRANSFORMAČNÍ NESMYSL

Všechno má svůj důvod. Všechno. Poslední roky to ani jinak není. Když se cítím špatně a říkám si, proč se mi děje právě toto, když chci ono a co mám dělat pro to, abych to ono měla, vždycky z toho vyleze naprostej paradox. Ve výsledku si pak řeknu, ježišmarjá dyť to mám celou dobu před nosem a já to neviděla.
Jó to se mi stává často.

Od roku 2015 kráčím na svý cestě. Na tý správný. Na tý mý. Na tý jediný, kde je všechno.
I přes to, že se životní situace neustále mění, mívala jsem pocit, že můj život nikam nemíří. Všeho, co lidi chtějí mít jsem já měla hned po střední škole. Už v té době jsem měla několik let přítele, bydlení s ním, společnýho psa a kočku, auto, dovolený, do toho super rodinu, zábavy, dobrý kámošky, zdraví, práci a prostě všechno.
Práce byla jedinej point v mým životě, která mi dala nejvíc zabrat. Point, kterej mi pořád nějak tak nevycházel.
Rozluštění tohoto problému přišlo někdy v roce 2017/18, kdy jsem objevila další část sama sebe. Zjistila jsem, co jsem za typ člověka, což mi hodně pomohlo si porozumnět a poupravit tak svý chování a reakce na okolí. Zklidnila jsem mysl. Našla jsem svou barevnost. Pochopila jsem se. A zjistila jsem taky, co dokážu, co umím a co mám konečně v pracovním životě dělat.
Tím jsem se přes rok zabývala a svou cestou jsem si tak pochodovala.

~Má cesta tak měla splněnej další bod a stačilo k tomu jen najít sám sebe, přijmout se tak a mít se rád.
Sebeláska je klíč je všemu!~

UTVÁŘÍM SVÉ DOSPĚLÉ JÁ
Pak nastal další krok, kterej jsem v hlavě měla několik let. Stěhování. A nemohlo to přijít dřív. Byť jsem připravená dlouho a chci to ještě dýl, nebyl čas. Musela jsem podstoupit zmíněný kroky, aby mohl přijít i tento.

Jedna fáze je sice vyřešená, ale další čeká. Chceme si postavit svůj dům, to víte. A je to už víc jak rok, co se nám to (zatím) nedaří. Na pozemku, kde by náš baráček měl stát je spousta problémů, který se vážou na další. Neskutečně zapeklitá situace, která dokonale testuje naši trpělivost, vytrvalost a opravdovou sílu v našich srdcí. Je to nesmírně vyčerpávající proces, kterej se neobejde bez hádek, slz, pocitu bezmoci a hlavně pocitu vyčerpanosti.
Nemůžu tu ani napsat, co všechno mě to stálo a jak často jsem se díky tomu cítila na totálním dně. A asi ještě bude stát, protože to vyřešený stále není.
Ještě ani ne před měsícem jsme byli na asi čtyři měsíce zamrzlí. Čekali jsme na jeden jedinej pokyn, kterej by danou situaci dokázal posunout o další krok. Ten se ale do teď nedostavil a já pak za pomocí kamarádky zjistila proč. Moje srdce bylo připoutaný k jinýmu místu. Místu, který pro mě znamená celej můj svět. Tam jsem vyrůstala, tam jsem to byla já. A bylo zapotřebí se od toho místa už odpoutat. Nechat svý malý já být, mít ho rád, nebát se změny a bejt v bezpečí i jinde. Prostě se zase otevřít. Ale jinak.
A ono to vyšlo! Díky tomu jsme sice nedostali tu odpověď, na kterou jsme čekali čtyři měsíce, ale posunuli jsme se jinak, což je ve výsledku to hlavní. Takže opět vzhůru do procesu, mladá paní!

ŽENA!
Ještě předtím, než jsem se opět sama sobě otevřela, jsem zažívala čím dál častěji stavy velmi emoční až absurdní. Není mi to podobný, protože mám v sobě hodně mužské energie, tudíž jsem „trochu míň citlivá“, občas řeknu něco dost stroze a pak to působí negativně, byť to tak vůbec nemyslím a tak prostě. Tohle se taky pomalu začalo měnit. Rozbrečí mě teď snad všechno. Všechno je dojemný a hezký a pokud v tom figuruje rodina, brečím jak želva. No, prej je to normální, takže jsem to přestala řešit, snažím se nevnímat se tak, že jsem nějaká divná, ale spíš to přijmout a začít se tak brát. Oukej, jsem žena!

PRÁCE
Asi tady ten všechen myšlenkovej posun, dospívání a já nevím, jak to ještě nazvat, dospěl do té fáze, že se mi i daří v práci. Nějakým způsobem jsem získala vyšší pozici a dost se na to těším. Budu mít i nový pracoviště a budu mít (konečně) i nějaký to slovo.
Hrozně zajímavý je ale to, že je to vlastně i práce manžela. Ten mi před rokem poradil, ať zkusím jít do této firmy. Hlavně a jen kvůli budoucí hypotéce. Já tu práci vlastně neměla ráda, musela jsem se ji ale naučit přijmout a dělala jsem to právě pro naši budoucnost. Kdybych si několikrát od něj nevyslechla, že odtam nemůžu odejít (to jsem slýchávala často, neboť jsem padala fakt na hubu), tak jsem to nedotáhla tam, kde teď budu.

~Vidíte to jo? Všechno, co příjde do cesty je potřeba přijmout, aby si to sedlo do těch správných kolejí.~

JANET DESIGN A ESHOP
Eshop, kterej si chystám spustit měl vyjít na svět teď na podzim, ale vzhledem ke zmíněmým událostem jsem si řekla, že to prostě bude, až to bude. Takže žádný data. Eshop není vůbec lehký udělat a už vůbec není lehký něco vyrábět a ještě to umět prodat. Je to proces. A to není dobrý uspěchat. To je další forma myšlení, která ke mě tak nějak přišla.
Svou druhou práci, své volnonožectví (=freelancing) jsem omezila, jak víte. To jsem tu taktéž zmínila. Přestala jsem se nabízet a sice to chvíli vypadalo, že to zamrzlo, pravda to není. Zákazníci se mi ozývají sami od sebe a je to super, protože mám všechno rozvržený, vím co a kdy mám dělat a hlavně přijímám jen to, co opravdu chci. Naposledy se mi ozval severský eshop Elarte, kde jsme se domluvili na pravidelnějším copywritingu.
Paradox – dřív jsem pro takový firmy chtěla psát neustále a teď se mi ozývají sami.
A tak to je.

KDYŽ PŘESTANEŠ TLAČIT, VŠECHNO PŘIJDE SAMO.

MINIMALISMUS
V rámci transformace životní cesty přišel další krok v mém minimalistickém směru. Asi jsem fakt dospěla/zestárla a toto to ještě potvrzuje…
Že se snažím kupovat jen to, co využiju, to je jasný. To je krok, který mám dávno za sebou. Díky každosezónní očiště skříně (ano, dělám to 4x za rok), moc dobře vím, co mám, co nosím a co naopak nenosím a co bych chtěla/potřebovala. Píšu si sezónní seznamy, kde si položky následně odškrtávám a pak mám přehled jak na účtě, tak ve skříni. Držím se toho a díky tomu se mi daří „odolávat“ akcím a různým lákadlům, protože právě to je to, proč pak máme zbytečnosti všude.
Aby ale člověk opravdu mohl mít pořádek a vlastnit tak ty věci, který využívá, musí být ty věci kvalitní, že. A to je přesně můj další krok. Kupovávala jsem oblečení v klasických obchodech, různě po eshopech a ještě častěji po sekáčích, výprodejích, blešácích atakdále. Jenže většina těchto věcí nevydrží. Neříkám, že všechny, ale většina. V sekáčích musíš narazit na fakt kvalitní kousek, aby se dal nosit ještě hodně dlouho a obchody klasické jedou svou rychlou vlnu, tzv. fast fashion. Ta se pak odráží i ve výrobě, pracovních podmínkách, platech, ale i na planetě samotné, proto jsem tyto obchody časem a postupně opustila (resp. jsem tam zašla, když jsem opravdu danou nemohla nikde jinde najít) a nakupovala jsem vše z druhé ruky.
No a s tímto částečně končím. Uvědomila jsem si již zmíněnou věc, že ty věci prostě nevydrží a já chci, aby vydržely. Navíc, když nakupuješ vědomně, s rozmyslem a kvalitně, ušetříš jak peníze, tak i čas. Tudíž dalším stupněm minimalismu je, když už, tak nakupovat kvalitně. A první věcí, kterou jsem si takto koupila je kabelka od Calvina Kleina.

Na Instáči jsem vám slíbila, že vám řeknu, co jsem si to koupila. Tak to byla kabelka!

CK je značka, která se mi líbila vždycky, ale nikdy jsem o něj nic neměla. Nikdy jsem vlastně neměla nic z takových značek. Přišlo mi to trapný, pozérský, namyšlený. Pak jsem ale na blešáku našla džíny CK a nechápala jsem, jak kvalitní kousek to je. A tím to tak nějak začalo. Rozhodla jsem se investovat do svých věcí sice více peněz, ale za cenu dlouhodobé spokojenosti, kvality, úspory času a ve výsledku i peněz.
Neznamená to ale, že přestanu podporovat místní umělce, značky a tvořílky, to zase ne. Ani nekončím se sekáčema. Spíš jde o to, si to všechno namyslet a dle toho peníz investovat. Svůj šatník si tedy pomalu začínám předělávat na daleko kvalitnější.

~Jak je možný, že za věci, který nepoužíváme často (outdoorová bunda, sportovní oblečení,…) jsme ochotní dát nemalé peníze, než za ty, které používáme neustále?
Paradoxní, že?
Jak pak můžeme tedy od věcí, který jsou z principu méně kvalitní a které používáme pořád očekávat, že nám vydrží?~

V tomto ohledu jsem si sepsala seznam obchodů (spíš eshopů), kde hodlám nakupovat, když bude třeba a přidělala jsem si jej do novýho diáře.
A taktéž jsem si udělala mood board.
Mood board je skvělá věc. Většinou ho používají designéři, já to objevila právě v bývalé práci (dělala jsem vizuála pro jeden nejmenovaný obchod s nábytkem) a radikálně to pomáhalo. Mood board je tedy vlastně taková koláž, nástěnka, která ti má pomoct s barvama, stylem a celkovou kompozicí, kterou potřebuješ vymyslet. A já si svou fashion nástěnku udělala takto:

Svůj mood board jsem si taky vytiskla a taktéž jsem ho zařadila do diáře. Hned vedle seznamu těch obchodů. To mi pomůže držet se stylu, kterej chci ve svý skříni „dodržovat“, barev, i když tam už dlouhodobě problém není, látek a celkovýho dojmu. Zkrátka je to pomocník.
No a protože ty největší změny týkající se módy chystám na jaro, udělala jsem si rovnou ještě jeden mood board, kterej mám přidělanej na jarním wishlistu, kterej je taky v diáři. To abych furt měla na očích, po čem jdu a nekoupila tak nějakou zbytečnost.

Vpravo jsem si sepsala i menší nákupní seznam, resp. to, co chci nosit v tom období.

Tak. A tímto uzavírám kapitolu Nesmysů pro tento rok. Ještě vás bude čekat jeden, poslední Nesmysl, kterej bude mít za úkol (jako vždy) zrekapitulovat tento rok a tak nějak se s ním i rozloučit.

Mějte fajn konec listopadu, užívejte sluníčka, dokud to ještě jde, nespěchejte na nic a mějte se rádi.
Pa!
J.

Napsat komentář