SYSTÉMOVEJ NESMYSL

A už je to tady zas.
Pondělí.
Den, kdy se to všechno zase začíná točit.
Den, kdy přestáváme žít.
Den, kdy žijeme pod navládou někoho.
Proč?
Protože je to tak normální, přece! Být v systému není nic špatnýho.
Jasně. Jak chceš.
Chtěla bych vidět svět, kterej žije. Kterej není veden umělým systémem. Svět, kde se prostě žije a nic jinýho.
Existuje to vůbec?
Asi jo, ale v divočině.
No jasně, proto se tomu říká divočina. Kdyby se do divočiny dostali lidi, tak by všemu nastolili nějakej řád, vyhubili by zvířata, postavili by baráky a už by to bylo. Už by to byl zase ten systém a ne ta divočina.
Ok tak chci žít v divočině. Otázka přežiti je na místě, ovšem zažít bych to vážně chtěla. Vysrat se na nějaký daně, pojištění, peníze. Starat se jen o to, aby člověk (pře)žil.
Asi jsem se narodila špatně. Do špatné doby. Tato doba mi vůbec nevyhovuje. Od doby, kdy jsem přišla na svoje zjišťuju, co všechno je špatně a jak s tím naložit. Jestli to vůbec jde…

Každým dnem víc a víc zjišťuju, jak mě ničí být v centru města. Jezdím tam do práce že, ale bydlím v celkem divoké čtvrti, kde jezdí vlaky asi 200m od baráku, bydlím navíc na hlavní, takže šaliny a autobusy pořád a pořád dokola, zácpy aut prakticky celej den – krása. Na jedné straně mám jeden obchoďák, na druhé straně další. A pak mám jet ještě do centra. Jsem vyčerpaná civilizační strukturou a dost mě to tlumí být tím, kdo jsem. Narodila jsem se na předměstí, kde na konci zahrady byl les. Do toho 3 chaty z toho dvě v lese a to se mi pak nikdo nemůže divit, že jsem tam, kde jsem.
Když jsem si toto všechno uvědomila, začala jsem aspoň pořádat výlety do lesů s kámoškama. Ne, že bych do lesa nechodila, chodím každej víkend už i kvůli psovi, protože je na něm vidět, že to miluje a mám pocit, že cítí svobodu. Má to stejně jako já, akorát on nenadává, když chodí po ulici, on je vděčnej i za to… Zkrátka potřebuju být v lese víc a víc.
Pronesla jsem tedy požadavek, že jestli se budu stěhovat (jakože to plánuju nejlíp tak do dvou let), tak to bude do lesa. Přítel prvně moc nic neříkal, ale pak jsme to projednali na zahradě u ohně a řekl, že by chtěl taky. Začal se sám otevírat, básnil, jak by jsme pořídili Nerovi kámošku (hnědou fenu dobrmana nebo ČSV), jak by to obydlí mělo vypadat, kde by mělo být, co by mělo mít, atd. Byla jsem z toho překvapená, on se nikdy moc v určitých věcech nevyjadřuje a nechává to všechno tak volně plynout. Občas prostě potřebuje popostrčit. Dokonce, když jsem mu řekla, že bude potřeba pořád něco dělat řekl, že s tím počítá a že to bude něco jinýho, páč to bude naše a že se na to těší (!).
Snad necukne, protože představa pít ranní kafe na terase v županu, kde se koukáš do lesa je prostě naprosto epesní!

No a to je právě ono! Jak jinak se aspoň trochu vymanit z tohodle bytí, než se přestěhovat někam, kde je klid a kde máš kořeny? Každej den být nablízku tomu, co je ti nejpřirozenější? Od systému nelze utéct jen tak, chce to mít peníze. Když máš peníze, odstěhuješ se klidně do té divočiny a tím to všechno hasne. Já peníze nemám, takže jediný co mi zbejvá je šetřit na tu chatu a pak se přestěhovat a užívat si každou sekundu přirozenýho bytí.
Hmm a jak se na to těším!

Jak to vnímáš ty? Máš radši město a lidi nebo přírodu a klid?

MOHLO BY SE TI TAKY LÍBIT

Žádné komentáře

  1. Naprosto ti rozumím! Tohle byl důvod, proč jsme "utekli" do "divočiny".. lidé tu žijí jinak, tak aby přežili.. když chtějí mají volno, když chtějí pracují a ani to jako práci neberou, je to jiný a je to hezký. Hrozně ti přeju ten krásný domeček v lese, to by se mi taky líbilo :)) Daleko od toho všeho, takový kousek vlastního ráje.. těším se, až se ti to splní a ty nám to všechno ukážeš! 🙂

    www,aniesonge.com

  2. Jestli to tak cítíš, tak jdi do toho. Já bych v centru velkýho města asi zešílela. – Vidím to na sobě, když jsem přes týden na kolejích(a to jsem jen v nějaké zastrčené čtvrti) . Na druhou stranu je to pohodlný, všechno je za rohem. Když jsem doma, musí se pro všechno zajet. Autobus tu projede párkrát za den, pořád je co na práci, ale neměnila bych ani za nic. Ten klid v duši ti město prostě nedá.

Napsat komentář