NESMYSLY,  ŽIVOTNÍ STYL

REKAPITULACE DVACÍTKY

Když jsem začala psát tento článek, což bylo asi před měsícem, začala jsem ho psát v dost negativní vlně. Prakticky jsem ho nazvala nudným a zbytečným. Já. Věčnej optimista a duše jednoduchá a prakticky se vším smířená. Včera, kdy jsem tento článek začala dopisovat, jsem ten negativní úvod smazala. Po přečtení mi to totiž bylo líto, neboť se toho vlastně stalo tolik! A tolik dobrýho! No fakt. A já jsem vám to všechno shrnula. Stejně, jak jsem to udělala i minulej rok a rok předtím. Hold ráda bilancuju a hodnotím.
Tak jak vlastně ta slavná dvacítka začala?

S Neruchem jsme si užívali pár posledních chvil na naší zahradě

V lednu, hned 1.1. asi kolem druhé ráno nám vypl kotel na baráku a už se nenastartoval. Po několika dnech žití asi v 16ti stupních doma a mínusech venku opravář oznámil, že oprava by stalá tak moc, že to za to nestojí a vzhledem k tomu, že náš barák byl prodanej a my se měli stěhovat (neměli jsme ještě ani kam!), tak se novej kotel samozřejmě kupovat nehodlal.
Žila jsem tedy v konstantní zimě a musím říct, že to byla jedna z mých nejhorších životních zkušeností. Nepomáhalo ani vlněný, funkční oblečení, ani teplá voda, tuna čajů, ručně tkaný, vlněný deky (utkal je mužův praděda), prostě nic. Když je to dlouhodobý, tak tě nezahřeje nic. Abych to přežívala alespoň nějak, jezdívala jsem na víkendy k našim, kde jsem se celou dobu jen rozehřívala.
Ale aby to nevypadalo až tak depresivně, byla jsem taky poprvé na manikúře, kde jsem si nechala udělat Shellack, taky jsem si poprvé za tři roky nekoupila Doller, ale zkusila jsem Filofax (po dvou měsících má duše ale kreativně brečela a já se opět vrátila) a co teda krom toho kotlu bylo v lednu hlavní, tak hledání novýho bydliště.
Viděli jsme celkem šest míst a nakonec jsme 27.1. podepsali rezervační smlouvu (s potem na čele) právě na tom posledním, šestým místě.

První manikúra a hned Shellack, což je úprava přírodních nehtů 🙂

Únor byl boj. Stěhování klepalo na dveře a my zápasili s tím, jestli se vše podaří a hypotéka klapne. A tím pádem i vše stihne. To mě stresovali vlastně daleko víc, než nějaký papírování a banky.
Stále jsme bydleli v zimě! Naštěstí ale 11.2. nám schválil hypotéku a já se tak duševně už na 100% připravovala na zcela jinej druh životní cesty. A taky jsme veškerej volnej čas trávili po Ikeách, Hornbachách a takových těch zábavných místech, páč jsme museli co nejdřív náš novej byt vybavit, neboť jsem koupili novostavbu ve které byl jen záchod.
V půlce února, aby těch změn nebylo málo, jsem byla v práci povýšena a kromě zvykání si na nový bydliště jsem si měla začít zvykat i na novou pozici a hlavně nový pracoviště.
Jo a koupily jsme si kamarádkou letenky do Dánska, páč jsme chtěly na jarní dovču, kterou jsem cítila, že potřebuju jako sůl.

No a takhle jsem si to naplánovala 🙂

V březnu, 6.3. jsme odešli z našeho bytu, kde jsme spolu žili přes 9 let. Na ten den jsem se těšila několik let a od toho incidentu s tím kotlem jsem už jen odškrtávala dny. Ano, od 1.1. do 6.3. jsme žili v opuštěným (stěhovali jsme se jako poslední), zcela nevytopeným baráku.
Pamatuju si první noc tady. Tady v naší, již velice zabydlené rezidenci. Připadala jsem si tu jak v hotelu. Všechno nový, všechno čistý, bílý a hlavně teplo. Osolili jsme termostat a uživali si teplýho domova, kde není žádnej průvan skrz starý okna, kde je vše zateplený, díky nové fasádě a kde vše funguje na stisknutí tlačítka. Vlastně někdy nemusíme ani to tlačítko stisknout.
Týden na to vypukl nouzovej stav a místo toho, abysme měli klidný zabydlování se řešila ta první covidová věc.
Co jsem ale překonala byl strach z řízení auta. Díky stěhování se pomalu až na vysočinu mě manžel dokopal k samostatnosti a já se konečně po x letech stala řidičkou. Od té doby řídím každej den min. 50 km a jsem ráda. Strašně mě to baví a cítím se děsně dospěle a nezávisle. Tenhle bod v mým životě fakt chyběl.

Duben už byl klidnější. Začala jsem novou pozici zvládat, jezdila jsem si autem všude, kam jsem jen chtěla a bez strachu, neustále jsme něco do bytu kupovali a prostě jsme se zabydlovali. To mě děsně bavilo. Taky jsem pořád chodila prozkoumávat okolí s Nerem a já zjistila, že jsem v našem novým bydlení fakt spokojená.
Co nám akorát nepřálo, bylo to Dánsko. To se kvůli covidu zrušilo a my měly po dovolené.

Každej den v autě a samozřejmě s Frankem

V květnu nám konečně dorazil masivní, jídelní stůl, na kterej jsme čekali několik měsíců, takže si umíte představit tu radost. Jedli jsme jako lidi!
Covid se trochu uklidnil a já tak konečně zašla po půl roce ke kadeřníkovi a na další úpravu nehtů – zjistila jsem, že mám prostě ráda upravený ruce – a vlastně v květnu se furt někam jezdilo a furt něco řešilo. Uff připadá mi to jako věčnost, tady ten život.

V červnu jsem u nás doma přehodila dispozice pokojů a v nové ložnici jsme vymalovali, což mi děsně pomohlo v zaútulňování se. Též jsme trávili hodně času u tchána, neboť jsme mu hlídali barák, což byla pro nás taková menší dovolená, kde jsme si i předělali postel, resp. ji obrousili a natřeli, aby se líp hodila do té nově vymalované ložnice.

V červenci jsme dostali ale postel novou, daleko lepší, takže jsme tu starou prodali a naše ložnice tak dostala další novej pohled, což mírně narušilo mé designové plány, ale nakonec jsem to z přehledem zvládla a ložnice je moje nejoblíbenější místnost.
Taky jsem oslavila jak svoje, tak Nerovi narozeniny, byla na narozeninovým výletě s kamarádkama, koupila si makro objektiv, též jsem poprvé byla na wellnes a taky se mi narodila neteř.

Hotová ložnice, jupí

Srpen byl poklidnější. Chodila jsem na jógu, byla na svatbě, vyřídila si novou občanku (bajbaj dobrá fotko) a taky jsem byla na jediné dovolené tohodle roku, v Jižních čechách na vodě, což bylo fajn, ale bohužel krátký.

Září bylo krásný. Naprosto epesní podzim a já ho trávila venku jak jen to šlo! Každej den v lese, jó to já miluju.
Jinak jsme začali řešit jeden z posledních úkolů tady v naší rezidenci, což je chodba na míru (čekám na ni do teď), byla jsem na kosmetice a začala používat novou značku v péči o pleť a to Biologique Recherche a nechala jsem si vyrobit koženou kabelku na zakázku.

V říjnu se to začalo všechno tak nějak sypat. Nejhorší bylo asi to, že jsme lítali s Nerem po veterině a dozvěděli se, že bude muset na chirurgický zákrok. Celkově nastalo takový období, kdy jsem se jen tak plácala a nic mi nedávalo smysl a spíš jsem žila v takové mlze, divné, husté mlze.

Bez Gilmorek není správnýho podzimu 🙂

V listopadu to bylo trochu už ale lepší. Můj synovec oslavil 3. narozeniny, byla jsem snad po půl roce v indické restauraci, oslavili jsme další dvoje narozeniny a taky nám konečně dodělali sklep (po víc jak půl roce!) a já mohla tak ten hnusnej bordel (nářadí, gumy na auto, atd..) odstěhovat z našeho dosahu.
Konec listopadu byl ale opět v režii covidu, kterej jsem dostala i já a byla tak tři tejdny doma, což mi ale naopak pomohlo vše překonat a nastavit zas svůj klid v hlavě. Všechno zlý je k něčemu dobrý.

Jeden z posledních slunečných výletů v tomto roce

No a poslední měsíc v tomto šíleným roce? Až na ten psí zákrok, kterej naštěstí dopadl dobře a mně spadl kámen ze srdce, byl celkem fajn. Ujasnila jsem si např. to, že se potřebuju ve své kreativitě posunout, a tak jsem si koupila Bullet Journal, tudíž dvacetjednička bude o dost víc kreativnější. Co bylo ale v prosinci zásadní, byly vánoce. Ty jsme strávili poprvé všichni spolu. Nikdy předtím, za těch skoro 13 let, co jsem s manželem, jsme vánoce spolu neslavili, takže teď to byla premiéra a víte vy co? Asi chci mít vánoce každej tejden! Bylo to krásný a takový jednoduchý a přirozený.
Tak jak to má být.

A CO DVACETJEDNIČKA?
Doufám, že bude víc volnější a svobodnější. Doufám, že budou všichni zdraví a že se budem vídat zase víc.
A jo, plány mám. Ale řeknu vám je zase někdy příště.

Přeju Vám jen a jen zdraví! A moc děkuju za veškerou podporu v tomto roce, bez toho by to nešlo <3
J.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *