NESMYSLY

PITVA OSOBNOSTI

Pro co žijete? Co vás naplňuje? Baví vás vaše práce? Máte vše, po čem toužíte?

Asi jsou lidi, kteří mají to, co mají a stačí jim to. Buď jsou prostě vděční, nebo nejsou ambiciozní. 
Pak jsou lidi, kteří jdou tvrdě za svým, děj se co děj.
A pak jsou lidi, kteří dělaj, co se jim řekne, co jim život řekne a trápí se.
Asi patřím do té poslední skupiny.

Nejsem nevděčná. Žiju vlastně velice pěkný život. Takový ten normální bych řekla. Prostě mám dobrou, stabilní práci, beru celkem pěkný peníze, mám rodinu, manžela, vlastní byt, auto, tralalá atd atd. Hodně lidí se za takovým standardem žene. Hodně lidí toto bere za cíl svýho života, mít toto všechno. Já vlastně ale po tomhle nikdy netoužila. Chtěla jsem vždycky jiný věci…
A jak to tak v mým životě už je, dostanu to, po čem netoužím. A do teď nejsem nepřišla na to, proč tomu tak je. Mám snad upustit z toho volání, zazdít ho a neřešit? Nebo se mám naučit bejt šťastná s tím, co mám, s tím co přijde a opět nic dalšího neřešit? Nebo se snad motám v kruhu a čas mi ukáže cestu?
Opět, nejsem nevděčná. Moc dobře vím, co mám a vážím si toho. Nechci nic měnit.
Ale…

Nejsem šťastná.

Občas si říkám, že bych měla přestat snít, že bych měla dospět, nebo něco takovýho. Chvíli se mi to daří. Chvíli na tady to volání zapomenu a jedu si svou klasickou linku. Jó vstát, jet do práce, zaplatit účty, koupit něco do bytu, nechat něco opravit, zas jít do práce, uvařit doma, tralalá atd atd.
Tohle mě ale naprosto vyčerpává. Tady ten stereotyp, standard, ten mě úplně vycucává. A pak mě to zase začne volat. Zase ty hlasy. Zase ty myšlenky. Jsem zpátky tam, kde jsem byla. Občas i někdy níž…
A já jsem přitom tak plná života!
Umím se radovat z naprosto obyčejných věcí, jako je například paprsek slunka na pavučině, rozkvetlý louky, z deště, raduju se, že jdu do lesa, toho, že můžu se svým psem odpočívat a mazlit se s ním. Taky miluju, když na mě čeká dobrý jídlo, když se celá rodina sejdeme a působíme jako neandrtálci skřížení s italama a nebo se raduju z tak obyčejné věci, jako je ranní slunko.

Nejsem šťastná.

Udělala jsem, co bylo třeba. Udělala jsem, co se po mě chtělo a následně i očekávalo. Trpěla jsem. Duševně. Nedala jsem to na sobě znát, dělala jsem to přece pro dobrou věc.
Vážně?
Dělala jsem to pro nás.
Vážně.
Hm. Možná ne. Možná jsem splnila očekávání, sen, touhu někomu jinýmu. Možná se to prostě po mě chtělo a nemohla jsem uhnout.
Nemohla.
Asi bych ztratila vše to, co mám. A já vím, co mám.

Říkala jsem si, že mě ale určitě bude čekat odměna. Že to všechno k něčemu bude směřovat. Že to prostě jen nevidím. A díky své pozitivitě jsem to dokázala překousnout a dokonce nabrat zase síly a šplhat výš.
Je fakt, že jsem raketovou rychlostí byla dvakrát povýšena v práci. A víte co? Nic takovýho jsem opět nechtěla. Jasně, mám se teď líp, ale naučila jsem se v tom být a nějak to prostě už neberu. Není to ono!
Myslela jsem, že se mi konečně dostane to, po čem opravdu toužím. Že už se to otočí. Že už vesmír pochopí, že nechci regulérní, normální život. Že už se podívá, co moje duše chce.
Ne.

Kdybych mohla…

Koupím si domek. Ideálně celoročně obyvatelnou chatu. A budu si ji pomalu upravovat, spravovat a starat se o ni.
Naplánuju svůj pracovní život jinak. 
Otevřu si kavárnu. Budu mít eshop. Budu freelancer.
Koupím si motorku.

Jsem stará duše, potřebuju volnost.

Mám strach.

Mám strach, že se jednoho dne na svůj dosavadní život vybodnu.
Mám strach, že už to neunesu a půjdu si za svým. Radikálně. Až moc radikálně. Problém totiž je, že když se fakt naštvu, tak se zapřu a jdu přes mrtvoly. Nevidím nic a nic mě nezajímá. A nikdo. A toho se bojím. Bojím se sama sebe. Má síla, má vnitřní síla je tak těžká a ohromná, že se jí sama bojím. 
Mám ji pohřbenou, ale čeká… Vím to, cítím to.
Pasažér.
Bojím se.

Kompromis!

A to se hezky říká, kompromis. 
A kolikrát jsem se o to už pokusila. Jednou se mi to povedlo. JEDNOU! Pak jsem byla opět sražena na kolena. Po půl roce. A musím říct, že to byl krásnej půl rok. Asi jedno z nejhezčích období mýho života.
Byla jsem šťastná!
Tak šťastná!

Doufala jsem, že až budu mít novej domov, něco se změní. A ono jako jo, ale opět ne to, co by mě posunulo.
Ztrácím se a bojím se.
Ale bojuju! Zkouším vymýšlet, jak to celý předělat. Co bych měla udělat pro to, abych byla blíž svýmu cíli. 

A tak jsem šla do sebe. Ještě víc.
Vzala jsem si papír a tužku a začala jsem psát, co mě baví, co mám ráda, co ráda dělám a hlavně PROČ. A to mi pomohlo. Nutilo mě to přemýšlet jinak. Přemýšlet o hloubce dané věci.
Rozpitvávat se.
Ze všech věcí, který jsou mi nejvíc blízký vyšla na povrch jedna společná věc. Věc tak jasná, jak letní nebe bez mraků. A člověk to o sobě ví, ale prostě je to někde, kde to v danou chvíli, ať už je to pár dní, měsíců či snad i roků, jak je to u mě, pohřbený za tím vším reálným bordelem. Za těma všema účtama, nervama v práci, materialismem, konzumní společností, za touhle dnešní dobou.

Zastavit se.
Rozpitvat se. Udělat si pořádek v tom bordelu.
A pak to přijde.
A neřeknu vám, co jsem se o sobě dozvěděla. Stále jsem v procesu pitvy osobnosti a až to bude mít nějakej řád, dozvíte se to.

Leave a Reply

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *