NESMYSLY,  ŽIVOTNÍ STYL

PITVA II. – ZNOVUZROZENÍ SVÉ AUTENTIČNOSTI

Myslím, že je to fakt celkem doba, co jsem se tu rozepsala o nějaké své cestě. Životní cestě. A po přečtení tohoto článku pochopíte proč.

Na podzim se všechno pokazilo. Všechno zkomplikovalo. Resp. začalo se to komplikovat, a to jsem ještě ani neměla pořádně tucha…
Stalo se dost věcí, který otřásly stanoveným standardem, již zaběhlou rutinou, komfortní zónou, jak se dnes – moderně – říká. A do toho přišlo ještě víc věcí, který se začaly dít v mým nitru. Začala nějaká další proměna a já nevěděla jaká a proč.

Asi tak dva měsíce jsem se tady v tom divným, bezcílným období plácala, že mě přestalo bavit vše. Žila jsem jak tělo bez duše. A to mi není sakra podobný! Páč emočně si neprožít bytí v lese, vidět přírodu a nemít z toho radost, nebýt z toho v údivu a v obdivu, to nejsem já. A tak jsem to měla. Neprožívala jsem nic, co kolem mě bylo a co mě normálně vyživuje. Co vyživuje mou duši.
Nevědomky mi pomohlo, když jsem onemocněla a zůstala tak tři týdny doma. Ideální na tom totiž bylo, že pak byly vánoce, takže jsem v práci za dva měsíce byla jen dva týdny. A proč to říkám: tady v tom čase, v čase, kdy jsem nemusela nic (už přemýšlím fakt nad tím, že si toto slovo nechám vytetovat!), opět přišlo něco. Přišlo něco teda zcela neobvyklýho a tak zamotanýho, že jsem tu komplikovanost vlastně ani neviděla.

Po novým roce se všechno brutálně rozes*alo a moje duše začala chřadnout. Ještě víc a naprosto neobvykle, neboť nic takovýho jsem nikdy předtím nezažila. Mohla za to ale právě ta zmíněná, totálně potlumená emotivní stránka všech krás, který já k životu potřebuju. Ofc, mohl za to i covid.
Stav, kterej se mi ale objevoval, by se dal přirovnat k úzkostlivé depresi, která občas vyvrcholila snad i do fáze disociativní poruchy.
Abych vám to blíž specifikovala: z ničeho nic se mi přihodily naprosto nekontrolovatelný „záchvaty“ smutku, bezmoci, nevyrovnanosti, prázdnoty, strašné nespokojenosti, který vedly k panickýmu pláči a do toho z ničeho nic vyvstávaly v hlavě myšlenky či otázky, ze kterých jsem se cítila ještě hůř. Tento „záchvat“ většinou trval několik málo sekund, většinou jsem se dokázala v této panické situaci zastavit v hlavě (díky bohu za to, že jsem se toto naučila) a defacto si zakázat se takto se cítit. Dost často se mi tento stav stal uprostřed noci, uprostřed spánku. Prostě spíš a najednou tě probudí tady TO a ty jsi tak v p*deli, že nevíš vůbec co dělat, páč před vteřinou jsi ještě spala, že.

Abych řekla pravdu, začátkem jara jsem začala radikálně přemýšlet o terapii. Už jsem opravdu cítila, že víc nejsem schopna zvládnout, že už toho nosím tolik, že další gram č e h o k o l i v prostě nedám. Byla jsem s tím dokonce i smířená a začala jsem se i dívat, kde někoho takovýho najdu.
Nakonec jsem to neudělala. Nakonec mi pomohla jedna prostá, jednoduchá věc, která dřív byla naprosto normální a kterou jsme museli opustit.
Dovolená.
Mamka zavolala, že pojedeme na dovolenou. Přesně taková „maličkost“ mi stačila k tomu, abych se dokázala nadechnout. Můj svět najednou z tý bažiny začal stoupat a já začala vidět zase slunko. Začala jsem mít naději, a to je přesně to, co mi chybělo.
Když ztratíš naději, je to fakt konec. Od té doby jsem začala slovo „naděje“ vnímat naprosto jinak. S úctou a hloubkou, jako nikdy předtím.

Jak to tak bejvá – positive mind = positive life. Od té chvíle se začalo na hodně frontách mírně vyjasňovat. Ne, že by se najednou všechny moje problémy a stavy zlepšily, či dokonce zmizely, to fakt ne, ale díky znovunastolení pozitivity v hlavě a vnímání věcí s nadějí, pozitivní nadějí mi začalo zase více věcí líp vycházet. Všechno zase mělo svůj smysl, svůj účel.

Po určité době jsem dokonce přišla na to, proč se mi ten půl rok tak strašně těžko žilo. Co se teda stalo. Co bylo to „proč“ a k jaké proměně teda došlo, jak jsem psala zezačátku.

Autentičnost.
Pravda čelit sama sobě. Nastavit svůj život pro sebe. Jít si za tím, co chci. Povýšit znovu své ego. Být svá! Neustupovat. Věřit si.

Na to konto se mi podařilo se domluvit na termínu tetování, který jsem zamýšlela (jak jinak) několik let. Do toho jsem tam nacpala víkend u kámošky v Praze, kterej byl o aperolu, hlubokých debatách, procházkách po Praze, jídle, kávě, o ještě hlubších debatách při čokoládě a hlavně o autentičnosti. Ta díky tomu vznikla tak nějak sama. Díky těmto všem věcem, který dřív pro mě byly naprosto normální a všední a který jsem za poslední tři roky vytěsnila z mého života jsem se opět trochu víc posunula k pravdě vidět sama sebe ve svým světle.

Začala jsem opět víc prociťovat přítomný okamžik, víc jsem zase začala dělat to, co mě živí.

Uvědomila jsem si na racionální úrovni, co jsem za člověka a co vlastně chci od života. Jo, myslela jsem si, že tohle mám vyřešený (a ještě aby ne, v mých 28 letech), ale prostě vlivem běžnýho života, kterej, jak jsem též zjistila, mi prostě nevyhovuje, a proto se se vším tak plácám a zabejvám, jak to teda spolknout a neřešit (a že je to sakra těžký!), jsem na to všechno zapomněla. Na sebe jsem zapomněla.
A teď prožívám jakýsi druh probuzení.

všechny fotky jsou moje

Vůbec ale nemůžu říct, že jsem vyléčená. To bych lhala a to nedělám. Jsem na cestě. A to je asi to hlavní. Na cestě za pravdou. Na cestě naplnit život tím, čím mám.
Být svá.
Být autentická.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *