HLUBOKEJ neSMYSL

Už je tomu zas měsíc, co jsem tu něco napsala. Štve mě to, ale nešlo jinak.
Minulej měsíc byl pro mě asi nejvíc psychicky náročnej. Ocitla jsem se v takové propasti, že jsem nemohla nic. Prostě vůbec nic. Vytratila se ze mě veškerá radost, veškerá chuť a touha. Veškerá dobrá energie. Kreativita. Proto jsem nic nenapsala. Ani nenakreslila, nevytvořila.
Spadla jsem na dno.
Válela se tam.
Neviděla přes okraj.
Tohle jsem nezažila několik let.
Depresi. A nemyslela jsem si, že mě to ještě potká. Dost jsem se naučila, dost jsem se posunula a pochopila. A měla jsem víru, že není důvod a nebude.
On ve výsledku důvod ani nebyl, ale na druhou stranu to asi byla potřeba. Musela jsem si uvědomit pár věcí a opět zase na něčem na sobě pracovat.
Tohle všechno, co jsem zažila má svůj důvod a já ho (snad) pochopila. A řeknu vám na to jednu věc: na nic zbytečně netlačte, nic nepřehánějte. Všechno má svůj čas a důvod. A čím víc v klidu a míru to bude, tím spíš se vše podaří. Je prostě potřeba počítat se vším a se vším bejt v pohodě.
Věřte mi.

Když mám pocit, že se v životě ztrácím, nebo potřebuju odpověď (která většinou je naprosto jasná, ale já ji prostě nevidím), vyložím si Tarot. Děláme to tak celkem pravidelně s kámoškama. Vždycky to děláme na konec roku, abysme věděly, jakej ten novej, další rok bude. Když ale nemám ty karty v danou potřebnou chvíli u sebe (já je totiž nevlastním), mrknu do diáře, kam jsem si výklad na ten celej rok zapsala a prostě v tom hledám odpověď. Nebo aspoň směr.
Tak jsem to udělala aji minulej měsíc. Prostě jsem si vyložila karty, resp. jsem si jednu, náhodně vytáhla, když jsem byla s kámoškama.
Karta mi ve zkratce řekla, že mým úkolem je se naučit mít ráda lidi. To je pro mě celkem těžká věc a fakt výzva. Já lidi moc nemusím, radši se jich straním a nemám ráda seznamování. Jsem samotář, introvert. Mám kolem sebe jen ty, který mám fakt ráda a to mi stačí. A jsem egoista. Alespoň do určité míry. A takhle jsem ráda.
Pochopila jsem, že tohle všechno je ok, tohle jsem já a tak to má být (to je krok č. 1 – přijmout sám sebe a mít se rád), ale aby to bylo v rovnováze, musím pochopit, že všichni jsme stejní, všichni jsme jeden. A dle toho se k sobě máme (měli bysme) chovat. A možná právě tohle je přesně ten důvod, proč pracuju tam, kde pracuju. Mám totiž dost psychicky náročnou práci, kde se pohybuje neskutečný množství lidí všech možných druhů (jestli to tak můžu napsat). Pokud se je nenaučím přijímat, chápat, pomáhat jim, tak nemůžu čekat, že se mi dostane to, co chci a pro co to všechno dělám. Nebude to v rovnováze. Vše se prostě musí přijmout.

Tím se dostávám k dalšímu tématu.
Stává se vám někdy, že něco děláte, ale už přemýšlíte nad jinýma věcma?
Mě teda jo. Třeba krájím česnek/vařím a u toho přemýšlím, jak musím odepsat na mejl, jak musím zkontrolovat diář, pak musím dát vědět tamtomu, mezitím zaplatím tamto atakdále…
Poznáváte se?
Pokud jo, a štve vás to, je to dobře! Uvědomujete si to a to je klíč k úspěchu.
Já jsem se naučila bejt co nejvíc v klidu a v míru. Neřešit nepodstatný. Zbytečně se na něco netěšit, dokud to není. Ale, je to fuška. A stane se mi, že to prostě vždycky tak není a nejde. Děje se toho na tom světě zkrátka moc a my toho chceme co nejvíc stihnout. Určitě za to může i tahle dnešní doba. Lidi jsou zvyklí, že je všechno hned. Že se nemusí čekat. A to je právě chyba. Neumíme bejt trpěliví. Neumíme si počkat.
Tady.
A v mysli.
Začínám se víc zajímat o techniku mindfulness, což je „umění být“. Prostě žít přítomným okamžikem. Umět zastavit tok myšlenek a plánů a povinností. Prostě se soustředit na to, co je tady a teď. Co se právě teď děje a co děláme. Umět to prožít.
Výhoda teda je, že mám k tomu značně nakročeno díky svýmu životnímu stylu a zásadám. Takže vlastně tohle byla fakt jen otázka času, kdy příjde na věc. Pokud vás to víc zajímá, chystám na to článek, tak si počkejte 😉

Nevím, jak je možný a nechápu sama sebe, ale chybí mi osoba, kterou jsem nikdy v životě neviděla. Bohužel.
Je to vůbec možný?
Zná to někdo z vás? Zažil to někdo?
Když ho vidím, a je jedno jestli v klipu od Soundgarden, Audioslave, Temple of the Dog či v jeho sólovkách a podívám se mu do očí, vidím strašnej smutek. A ten se mě pak zmocní. Neumím s tím pracovat a nevím co s tím dělat. Asi jsem se s tím prostě nesrovnala.
Ježišale je vůbec tohle možný?
Už jsem tu mockrát psala, co pro mě znamená. Díky němu jsem tam, kde jsem. Díky němu vím, kdo jsem a akceptovala jsem to.
A pak umřel.
Příjde mi to až moc velká „náhoda“. A nikdy to nepochopím. To je jak kdybys překonal/a konečně několikaroční strach ze řízení a pak se vyboural/a. Prostě úplná ztráta. Přetržení lana.
Ale doufám a věřím, že i tohle má pro mě nějakej smysl.

Tím přecházím do poslední sekce, téma tetování.
Už jsem nebyla přes rok. A úpřimně, když jsem byla naposledy, tak nějak jsem se cítila v tomto směru kompletní. Už ten pocit prostě odešel. Vlastně jsem pocítila i jakousi zvláštní úlevu.
Já tetování neberu jak naprostá většina lidí co ho má a nebo co ho chce. Pro mě je to rituál. Uvědomnění a zvěčnění osobnosti.
Vědět. Chápat. Být.
Od doby, kdy tu není právě Chris, přemýšlím nad tím, že byť už nemám potřebu a možná ani tetování jako takový nechci, potřebuju ho ještě blíž, než kdy předtím a tímto bych si to mohla splnit. Otázka ale, kterou jsem zatím nevyřešila je: jak to má vypadat?
Absolutně netuším. Ofc mě napadly různý texty/úryvky písní. Taky jsem se dívala, jestli někdo něco z Cornella má. Zjistila jsem, že lidi si dělaj jeden nápis, aby tak vytvořili skupinu fanoušků. Těch opravdových. To mi přišlo jako fajn nápad, přidám se k nim, budem jedna velká rodina a co víc, třeba se potkáme někde v nějakým obchodě a když uvidíme ten nápis, tak prostě budem vědět.
Jenže, já prostě nemůžu mít něco, co už někdo má. Byť má toto hloubku a je v tom něco víc, takhle to nejde. Jsem tedy stále a pořád ve fázi vymýšlení. A nový tetování bude, až to prostě bude.
A bude to Cornell.

Vůbec nevím, jestli tohle byl hlubokej neSmysl. Měla jsem nutkání to s váma, ty moje myšlenkový pochody sdílet, páč mě to pomáhá a myslím, že to může i pomoct někomu dalšímu.
Uvědomění, že nikdo není sám.
<3

MOHLO BY SE TAKY LÍBIT

Napsat komentář