ČÍM MÍŇ MÁŠ…

Ušla jsem dlouhou cestu, abych mohla mít v hlavě to, co mám. Naučila jsem se těšit se a mít tu pravou, ryzí radost z věcí, který nejsou materiální. Teď, když se mě někdo zeptá co mi udělá radost, neřeknu novej iPhone, kabát, boty či snad rtěnka. Řeknu výlet, večer s kamarádkama v oblíbený čajovně, procházka lesem a klidně i odpovím, že to, že jsem/že můžu bejt doma.
Možná jsem k tomu měla sklony odjakživa, páč si od svýho dětství neustále dělám systematický pořádky ve věcech, oblečení, knihách, no zkrátka ve všem. Mám plány, seznamy a to je dodržovat nemusím, nejsem ten typ, co si je píše, páč je potřebuje, páč prostě když je nemá, má chaos a nezvládá to. to já ne, já je mám, páč to tak cítím. Hodněkrát na ně zapomínám a jsou mi na nic, páč je prostě nepotřebuju, ale cokoliv mám v hlavě, napíšu si to. Proto si tak mimo jiné zakládám na kvalitních diářích a kupuju je v předstihu.
Každý roční období si dělám pořádek ve skříni. Ne proto, že tam mám bordel, ale proto, že vytáhnu všechno, na všechno se podívám a rozhoduju se, jestli to nosit budu, jestli se mi to líbí a jestli to vlastně využiju. Díky tomu mám neustále prázdnou skříň a nosím jen to, co opravdu chci.
Jasně, tady se přímo nabízí otázka: to musíš asi pořád něco dokupovat, že?
No opak je pravdou. Už jen z důvodu toho, že mě to nebaví, tak prostě nechodím nakupovat. A když jdu, tak kupuju fakt to, co potřebuju, páč když už jdu do obchodu a něco se mi fakt zalíbí, hnedka a to opravdu okamžitě se mě zmocní myšlenka „potřebuju to?“.
Pointou tohodle je toto moto:

Když jsem toto viděla, úplně jsem zkoprněla. Totální pravda. Nechutně totální pravda. A víš ty co?
Nesnesu ani pomyšlení na to, že by mě někdo či něco vlastnilo. Jakmile cítím náznak tlaku, utíkám pryč. Potřebuju bejt volná a tohle je taková pravda, že jsem ráda, že se jí vlastně řídím, i když jsem ji objevila vlastně až teď. 
A tak to je. Znova se o sobě dozvídám další věci. Jak osvobozující! A zábavný! 

MOHLO BY SE TI TAKY LÍBIT

Žádné komentáře

  1. Hehe, pod to se klidně podepíšu. 🙂
    Nedávno jsem odnesla tašku oblečení na sbírku pro bezdomovce, a ten pocit je k nezaplacení (i ve srovnání s tím, kolik bych za to mohla dostat na takovým vintedu. :D).
    No a představa, že někomu patřím…. fuj! To nikdy! (Možná proto se mnou žádnej nevydrží!)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *