ANO, BERU!

Vdala jsem se.
Jsem paní!
Jak se cítím?
Furt stejně.
Nijak zvláštně.
Fakt.
Sorry jako, ale jsme spolu přes 9 let, neklepou se mi z toho kolena a nebrečím nad prstýnkem.
Ale jo fajn, při obřadu jsem měla na krajíčku. Z těch lidí kolem. Všichni koukali, byli jsme středem pozornosti a to mi dobře nedělá. Měla jsem z toho nervy. A i když to probíhalo celý vlastně úplně jinak, než bylo naplánováno (a že nám to dalo sakra práce to celý vymyslet), dopadlo to všechno dobře.

Vlastně to celý bylo hrozně vtipný. Měli jsme plán a nic se vlastně podle něj neuskutečnilo.
Oběd se nějakým záhadným způsobem protáhl tak, že jsem se stačila jen převlíct. Nestihla jsem se doupravit, dolíčit, nic. K pochodu, kdy jsem jela na obřad na koni měli jít s drůžičkama aji kluci, družbáci, ale prostě tam nebyli. Čekali až u altánku společně s ostatníma. Na můj pochod měla hrát hudba, kterou nahrál tchán. Hudba nehrála. Začala, až když jsem dorazila k altánu a to ještě stylem, že se sekala. Zapomněla jsem kytici. Aji pro ženicha, mamky a pro tatínky. Nikdo neměl žádný kytky. Vzpomněla jsem si na ně až při focení. Zapomněli jsme nakrojit dort. Neměli jsme tanec.
Díky tomu, že všechno bylo totálně impulsivní a neplánovaný to celý připomínalo jednu velkou letněkončící oslavu. Bylo to volný, jednoduchý, plný zábavy, tance, jídla a byl to poslední den, kdy bylo teplo a slunko svítilo.

Svatební cestu jsem pojala za zahájenou po třech dnech po oddání, neboť jsme jeli na koncert Richieho Kotzena do Bratislavy, kterej si našel v mým životě zvláštní místo, hned vedle Chrise Cornella. Tihle dva týpci zaujímají v mým životě hodně důležitou roli a jsem fakt ráda, že jsem alespoň jednoho z nich mohla vidět na vlastní oči a stát pár metrů od něj.
Dva dny na to jsme odjeli do Rakouska, do vesničky Hallstatt (o tom napíšu příště), kde jsme jezdili na kolech, chodili po městečku, pili kafe na náměstí (no jasně, že mi nechutnalo) a užívali si, že po šesti letech jsme někde spolu sami. Bez psa. Bez známých.

Ano, představovala jsem si náš den jinak. Ale je to jedno. Byl to náš den a probíhal a dopadl tak, jak prostě měl. Jsem ráda, že je to za náma a že máme vzpomínky, který nás budou doprovázet celej život.
A o tom to je <3

MOHLO BY SE TI TAKY LÍBIT

Žádné komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *